Jak to začalo. Rozhovory s ruskými emigranty

Detailní popis produktu

Kniha představuje sérii rozhovorů s ruskými emigranty, které doplňují komentáře autorky, citace z dobového československého či později českého tisku a vybrané fotografie z archivu respondentů.

Stěžejní motiv všech rozhovorů vychází z povídky Varlama Šalamova Jak to začalo. Šalamov v ní, jak vysvětluje spisovatelka, slavistka a jedna z respondentek knihy Luba Jurgenson, píše o tom, „jak se na Kolymě náhle objevili psi, náhle se objevili bachaři, náhle se muselo pracovat šestnáct hodin pro splnění normy, náhle zmizeli trockisté atd. Ve skutečnosti trockisté začali mizet ještě předtím, stejně jako hladovění nespadlo z čistého nebe. Šalamov v tomto příběhu mluví o něčem jiném. Mluví o tom, jak si najednou všimneme, že se něco stalo. Najednou začneme vidět něco, co jsme předtím neviděli. To u mnoha lidí platí i dnes, kdy náhle začala válka na Ukrajině. Jenže válka probíhala už osm let — a teprve nyní, po ‚plnohodnotné invazi‘, si jí všimli.“

Účastnice a účastníci tohoto projektu vypráví o svém životě před i po emigraci. Vzpomínky na všední události tvoří jádro knihy, které v kontextu velkých dějin sice neodpoví na otázku, jak to začalo, ale přiblíží minulost Sovětského svazu a Ruska z perspektivy jednotlivce.
Hlavním kritériem pro výběr respondentů byl minimálně pětiletý pobyt v emigraci, který umožňuje zdravý odstup, v němž nepřevažují emoce. Pro ilustraci společenského dění je důležitá kulturní i společenská aktivita dotazovaných, proto se do knihy zapojili umělci, spisovatelé, divadelní kritici a komentátoři, kteří i po emigraci hráli – či stále hrají – důležitou roli v nově nalezené vlasti.

Do projektu se zapojily následující osobnosti:
Jefim Fištejn se přestěhoval v roce 1969. Působí především jako publicista, esejista a scenárista. Nejvíce je znám pro své dlouholeté redakční působení v Rádiu Svobodná Evropa. Dva roky zastával post šéfredaktora Lidových novin.

Luba Jurgenson se přestěhovala v roce 1976. Současně působí jako profesorka na katedře slavistiky na Sorbonně, kde řídí výzkumné centrum Eur’ORBEM: Cultures and Societies of Eastern, Balkan and Central Europe. Zabývá se především literaturou svědectví, která se váže k nacistickým koncentračním táborům a sovětským gulagům, či reprezentací a pamětí masového násilí ve východní a střední Evropě v průběhu 20. století. Za román Au lieu du péril (Místo nebezpečí, 2014) získala v roce 2015 literární cenu Prix Valéry‐Larbaud.

Kirill Kobrin se přestěhoval v roce 2000. Působí jako spisovatel, historik, novinář a redaktor. Pracoval jako pedagog na státním pedagogickém institutu v Gorkém. Od roku 2000 je zaměstnancem Rádia Svobodná Evropa, spolupráci však navázal ještě v roce 1994. Je zakladatel samizdatového časopisu Pro-rok a novin Nižegorodské rock’n’rollové vědomosti. Pravidelně přispívá do rižského časopisu Rigas Laiks. Je autorem a spoluautorem třinácti prozaických a esejistických knih.

Sergej Kuzněcov se přestěhoval v roce 2013. Působí jako spisovatel, novinář, podnikatel. V devadesátých letech se podílel na formování nové ruské žurnalistiky, kde se soustředil na témata spojená s filmem a literaturou. Jeho knihy byly mnohokrát přeloženy do cizích jazyků. Vlastní agenturu SKCG, která se zaměřuje na organizaci a podporu různých vzdělávacích a kulturních projektů.

Václav Magid se přestěhoval v roce 1990. Působí jako výtvarník, teoretik umění, kurátor a pedagog. Vystudoval filozofii a estetiku na Univerzitě Karlově. Věnuje se výzkumu na AVU a působí na Fakultě výtvarných umění VUT v Brně. Ve své tvorbě propojuje tradiční malířské techniky s konceptuálním přístupem a reflektuje vztah mezi uměním a společenskou realitou.

Alexandr Morozov se přestěhoval v roce 2011. Působí jako novinář a politolog. Pracoval jako šéfredaktor časopisu Russian Journal a ředitel Centra pro výzkum médií UNIK, podílel se na založení Akademického centra Borise Němcova pro výzkum Ruska (ACBN) na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Viktor Pivovarov se přestěhoval v roce 1982. Patří k předním umělcům moskevského konceptualismu. Ústřední roli v Pivovarovově tvorbě hraje ruská tradice malby ikon, aluze na umění Kazimíra Maleviče a západní osobnosti jako Giorgio de Chirico a René Magritte, ale také ruské mýty, písně a legendy.

Máša Schmidt se přestěhovala v roce 1990. Působí jako výtvarnice, scénografka a umělecká režisérka. Vystudovala design a užité umění v Moskvě a výtvarné umění v Paříži. Spolupracuje s evropskými galeriemi, věnuje se divadelní scénografii i filmovým projektům. Vede experimentální umělecké programy pro Francouzskou akademii a pravidelně vystavuje ve Francii i v zahraničí.

Boris Schumatsky se přestěhoval v polovině devadesátých let. Působí jako spisovatel, publicista a politický komentátor. Vystudoval dějiny umění a politologii v Moskvě, Leningradě a Berlíně. Ve svých knihách a esejích se věnuje tématům ruské historie, putinismu a evropské politické situace. Pravidelně publikuje v německých médiích jako Die Zeit, NZZ či Süddeutsche Zeitung.

Jevgenija Šermeněva se přestěhovala v roce 2016. V Rusku dlouhodobě působila v MCHATu a Mejercholdově centru. Byla náměstkyní ministra kultury Moskvy a později vedoucí federálního centra pro podporu zájezdové činnosti při ruském ministerstvu kultury. Svou funkci opustila kvůli tomu, že odmítla podpořit Sergeje Sobjanina ve volbách moskevského starosty a odmítla organizovat zájezdy na okupovaný Krym. V Lotyšsku se stala uznávanou odbornicí, novinářkou a nezávislou producentkou.